Nádherní gekoni se zakrouceným ocáskem, vyskytující se v tropických lesích Malajsie. O chovu a odchovu se moc neví, nejsou v chovech moc častí, i přes jejich nespornou atraktivitu. Z vlastní zkušenosti můžu napsat, že to jsou velmi atraktivní zvířata, která večer s pohyby kočkovitých šelem aktivují po teráriu. V noci vydávají tiché štěkavé zvuky. Vhodné je středně vlhké terárium s dutým korkem a rostlinami, v zimě mají rádi poklesy teplot. Dobře přijímají potravu a je nutné hlavně samice zásobovat velkým množstvím vitamínů, protože mívají problémy se svlekem. Množí se málo, typické jsou dvě snůšky za rok. Kulatá vejce kladou na substrát nebo do květináčů, nezahrabávají je. Z vajec se po zhruba 100-120 dnech při teplotách okolo 26°C líhnou mláďata, která jsou aktivní, ale při nedostatečné dávce vitamínů mají také problémy se svlekem.

Koupil jsem dvě mláďata, ze kterých opravdu vyrostl pár. Dokonce se v létech 2014 a 2015 podařil odchov. Jsou to krásní a atraktivní gekoni a jsem moc rád, že je mám v chovu.

Jelikož příbuzný druh C. elok je asi mým nejoblíbenějším nočním druhem gekona, neodolal jsem nabídce mít v chovu i tento druh, který by měl být méně náročný na chov a odchov. Vyskytuje se v jihovýchodní Asii (Barma, Malajsie, Thajsko) a na rozdíl od C. elok je tmavě skvrnitý s rovným, černo-bíle pruhovaným ocáskem. Samci vydávají v noci velmi hlasité pískavé zvuky. Chov je asi hodně podobný jako u předchozího druhu, jen se více množí. Zatím s tímto druhem nemám zkušenosti, tak nemohu moc napsat. Samec je dospělý a samice subadultní. Až samce doroste, půjdou k sobě a uvidíme.

Gekon z pralesních oblastí Nové Kaledonie, kde žije společně s oblíbenými gekony rodu Rhacodactylus s. l. a v literatuře se uvádí, že je jejich hlavní potravou. Na první pohled vypadá jako hnědý, nezajímavý druh, při bližším podívání však zjistíme, že se jedná o nádherné zvíře, které má na svém těle mramorovanou kresbu v odstínech hnědé, žluté a oranžové. Typická je žlutá uzdička u úst, břicho je bílé. Celková délka štíhlého těla je 10 cm. Samice jsou mohutnější než samci a poznají se podle absence femorálních pórů.

Tento druh se vyskytuje v nižších partiích pralesa a má rád vlhké a chladnější klima. Chov proto postačuje při pokojové teplotě, naopak vysoké teploty okolo 30°C těmto gekonům škodí. V teráriu proto není nutné mít zdroj tepla. Chováme v párech nebo lépe ve skupinkách, v teráriu je možné mít i více samců. Gekoni snášejí dvě kožovitá vajíčka do substrátu. V chovu mám dvě malá mláďata a další čtyři mám slíbená. Nakonec mi zbyl pár a v roce 2015 se podařil první odchov. Ještě plánuji doplnit dvě samičky a vytvořit skupinu.

Partenogenetická zvířata mě fascinují, a tak jsem po lepidophymách (viz. níže) zkusil i tento druh. Je to drobný gekon z Austrálie, dorůstající okolo 10 cm celkové délky. Zbarvení je hnědé, tmavě skvrnité, a na první pohled trochu připomíná gekona tureckého. Jedná se ale o pozemní zvíře, které nešplhá po stromech. Tento zajímavý druh gekona se vyskytuje v rozsáhlém areálu v Austrálii, kde obývá i antropogenní prostředí a lze jej nalézt i pod starými prkny na skládkách. Samice kladou po dvou vejcích, ze kterých se po dosti dlouhé době líhnou mláďata. To se mně bohužel nepovedlo, vajec jsem se dočkal, ale mláďata z nich nevylezla. Snad se povede lépe příští rok, problémem je zřejmě příliš vlhká inkubace. Foto dodám, je to docela plaché zvířátko.

Gekon, který patří mezi oblíbené novinky v chovech, se konečně dostal i ke mně. Loni jsem doplatil na nepoctivé lidi, kteří si objednali zvířata, a pak si je nevyzvedli, a tak jsem si tyto gekony nekoupil. Letos už je mám :-)

Pachydactylus rugosus se vyskytuje v Kapské oblasti jižní Afriky a je znám i z jednoho říčního údolí v Namibii, kde žije pod kmeny a kůrou stromů. Je to atraktivní gekon s robustní stavbou těla, silným ocasem a typickou hrbolkatou kůží. Zbarvení je světle šedo-hnědé s nápadnou tmavou kresbou, která jej činí pestrým. Celková délka těla je okolo 10 cm. Samci mají nápadné hemipenisové kapsy.

Jedná se o suchomilný druh, který vyžaduje suché terárium s kůrami, rád ale šplhá i po větvích. O chovu zatím nemůžu nic říct, mám jej teprve krátce. Snad za rok, za dva.

Velmi zajímavý ještěr z čeledi Xantusiidae, což je sesterská skupina k čeledím gekonů. Vypadají však spíše jako takové divné ještěrky s krokodýlí hlavou, a již na první pohled je vidět, že se jedná o velmi starobylá zvířata. Lepidophymy jsou obyvatelé vlhčích tropických lesů v jižní a střední Americe, a jejich oblíbenými místy výskytu jsou různé úkryty. Aktivují v noci. Existuje více druhů, jejichž status není příliš dobře známý, a tak tuto skupinu právě studují odborníci. Některé druhy včetně tohoto tvoří partenogenetické populace tvořené jen samicemi. Ty rodí jednou až dvakrát do roka mláďata v počtu 3-12. Moje samice porodila letos poprvé, a to 5 mladých.

Kromě tohoto druhu brzy přibude do mého chovu i příbuzný druh L. smithii.

Dasie jsou scinkové, kteří se vyskytují hlavně na stromech a aktivně šplhají, čímž jsou v rámci své čeledi trochu netypické. V chovech se objevuje více druhů, přičemž druh D. smaragdina se zeleným zbarvením a černě ohraničenými šupinami je velmi atraktivní a především čeští chovatelé se podílejí na jeho distribuci po Evropě. Jedinci dorůstají celkové délky okolo 20 cm a dospělce lze poměrně snadno odlišit podle zvětšené a žlutě zbarvené šupiny na patě zadních nohou samců. Vyskytuje se na ostrovech v Tichém oceánu, především na Filipínách, Tchaj-wanu a Nové Guinei.

Tyto scinky není problém chovat v páru i ve skupince v teráriu, jen je nutné občas brzdit potyčky mezi jedinci v rámci páru. Vhodné je vyšší terárium s větvemi, broméliemi a korkovou kůrou pro šplhání. Přijímají krmný hmyz i sladkou potravu. Samice klade většinou dvě vejce do substrátu. Inkubace je poměrně složitá, ale lze tento druh ï pravidelně odchovávat.

Tito scinkové se mi velice líbili, a tak jsem je pořídil záhy po druhu D. vittata. I když se nejedná o takovou raritu, v západní Evropě tyto scinky odchovává málokdo a jsou ceněným a nedostatkovým zbožím. Bohužel, ze dvou mláďat byli dva samci, a dopárování se nepovedlo, nezadanou samici nikdo nemá. Proto se do mého chovu dostanou tři  mláďata, ze kterých snad nebudou tři samci, a snad tento druh někdy i odchovám.

Zajímavý druh scinka z ostrova Borneo. Z chovaných druhů tohoto rodu je nejméně známý a objevil se u několika málo chovatelů, kteří jej i nabízeli na prodej. Zbarvení je hnědavé s leskem do bronzova, hlava je černá se smetanově bílými proužky. Velikost jedinců je i s ocasem okolo 20 cm, samci jsou štíhlejší a delší. Pohlavně dospívají ve 2 letech, samice pak klade několik (nejčastěji 2-6) vajec do substrátu. Mláďata vypadají jako dospělci a je možné je líhnout a chovat společně s rodiči v teráriu, což třeba v případě druhu D. smaragdina není možné. Chov je podobný jako u druhu D. smaragdina, není ale tolik agresivní, a tak lze chovat i skupinky, kde je více samců. Inkubace vajec je velmi složitá a doporučuje se je nevyndavat z terária, při přenosu totiž často zárodky hynou.

Tento druh je velmi zajímavým scinkem a dasie se mi vždy velice líbily. Tři mláďata už docela vyrostla a snad mezi nimi budou obě pohlaví. Uvidíme příští rok.

Další krásný druh scinka, který nemohl chybět v mé kolekci. Vyskytuje se na Madagaskaru, kde je poměrně vzácný, a najdeme jej na okrajích lesů, především na starých stromech. Jedná se o poměrně robustní druh, dorůstající celkové délky okolo 17 cm. Typická je hnědo-bronzová barva, a černá hlava s bílou skvrnitou kresbou, která zasahuje až na krk. Samci se od samic poznávají poměrně špatně, jak už to u scinků bývá.

V teráriu se chová poměrně snadno, jediným problémem je agresivita jedinců vůči sobě, i samců vůči samicím a naopak. Je lepší sušší prostředí, ale vhodné je mít v substrátu vlhké místo, protože na taková místa klade vejce a kladiště ignoruje. Teploty má rád vysoké, přes den i přes 30°C, v noci jsou vhodné poklesy. Je to žravý druh, který přijímá všechen krmný hmyz.

Kamarád odchoval tento druh a jelikož jsem viděl tyto krásné a aktivní scinky u něj v teráriu, neodolal jsem. Letos se mi povedl první odchov, bohužel z první snůšky 2 vajec bylo jedno neoplozené, a tak mám jen jedno mládě. Za rok to snad bude lepší.

Jeden z několika endemických druhů tohoto rodu, vyskytujících se na Kanárských ostrovech. Vnitrozemská forma se smaragdově až tyrkysově zbarveným ocasem představuje barevně nejatraktivnějšího zástupce rodu, a patří mezi časté chovance v teráriích. Navíc se jedná o na chov nenáročný druh. Scink kanárský dorůstá délky těla okolo 15 cm. Samci se od samic poznají velmi špatně, obvykle jen podle špičatější hlavy.

Druh se vyskytuje v podrostu křovinaté vegetace (makchie), zejména v listí pod jednotlivými keři. Snese i větší sucha, ale upřednostňuje vlhčí biotopy. Pro pár nebo trio scinků je ideální terárium o rozměrech minimálně 60 x 40 x 30 cm, lépe však větší. Jsou to poměrně aktivní zvířata, zvláště ve velkém horku. Jako substrát je nejlepší písek na povrchu pokrytý vrstvou listí, do kterého se scinkové zahrabávají. Vhodné jsou i kameny a větve na lezení, scinkové rádi šplhají. Podmínkou je vysoká teplota okolo 30°C, pod výhřevnou žárovkou až 40°C. V noci může teplota klesnout na pokojovou. Krmíme 2x týdne dostatečným množstvím drobnějšího hmyzu, nejoblíbenější pro moje scinky je drobný smýkaný hmyz, kterým se dokážou doslova přecpat. Také rádi, i když trochu překvapivě, lížou přesnídávku.

Aby se tento druh množil, je nutné splnit dvě speciální podmínky. První je aspoň slabší přísun UVB záření během léta, a druhou je zimní období klidu s nižšími teplotami, a bez krmení. Toto období by mělo být aspoň 2 měsíce dlouhé. Samice rodí živá mláďata, která však v malém teráriu obvykle ihned sežere. Proto jsou odchovy velmi málo časté. Scinky mám už téměř 10 let, jsou to z mého chovu nejstarší zvířata. Odchov se mi zatím nepodařil.